Evropský parlament

Document bez názvu

Zápis z 26. února 2010 do ......

Je třeba začít na nové stránce. Rád bych zde znovu zveřejnil vyznání Johna Perkinse, pravděpodobně nejdůležitější video, které jsem za posledních několik let viděl.

http://www.dailymotion.com/video/xa636d_john-perkins-confessions-dun-corrup_news

http://www.dailymotion.com/video/xa636d_john-perkins-confessions-dun-corrup_news

Pokud jste ho už viděli, přejděte na další. S

Co je nového pod sluncem? ---

Proč chtít být zvoleným zástupcem lidu?

Zde jsou dva dokumenty, které vysvětlují, proč lidé tak usilují o to, aby se stali „zvolenými zástupci“. Začneme prezentací PowerPointu, která odkazuje na zákon, který byl v únoru 2010 tichounce schválen a o kterém informovali pouze Canard Enchaîné a &&&. Zákon se týká rozšíření podpory v nezaměstnanosti pro poslance, pokud nebudou znovu zvoleni.

5,177 eur měsíčně po dobu šesti let

V době, kdy se vás připravují na utahování opasku, vidíte, že tento diskurs není určen pro všechny občany.

Druhý dokument je video, které se týká zlatých penzí našich politiků. Tyto penze totiž kumulují. Připravte se. V době, kdy se Francouzi dozvídají, že budou muset platit příspěvky po dobu 40 let, zjišťujeme rozsah „speciálních penzijních systémů“....

Zlaté penze našich politiků

Ještě pozoruhodnější: penze 9000 eur měsíčně ve 50 letech pro ... úředníky Evropské unie!

Bohatý nebo chudý, co na tom, když má člověk peníze

V Evropském parlamentu Angličan Nigel Farage odsuzuje excesy Lisabonské smlouvy

Evropský parlament

Angličan Nigel Farage, předseda skupiny EFD, na zasedání Evropského parlamentu dne 9. února 2010 odsuzuje excesy Lisabonské smlouvy a její totalitní excesy.

http://www.dailymotion.com/video/xc67d9_une-main-de-fer-a-saisi-l-europe-ni_news

**Angličan Nigel Farage, předseda skupiny EFD ' **

Europe of Freedom and Democracy, Evropa svobody a demokracie

http://www.dailymotion.com/video/xc67d9_une-main-de-fer-a-saisi-l-europe-ni_news

Někteří tleskají, jiní se usmívají. ---

Tento typ reakce připomíná energický text, který Audiard vložil do úst Gabinovi ve filmu „Prezident“. Pokud jste toto video ještě neviděli, podívejte se na něj. Bylo prorocké.

Gabinova kritika v filmu Prezident proti Evropě bank

http://www.dailymotion.com/video/x970st_europe-gabin-visionnairey_news

Gabinova kritika Evropy bank ve filmu Prezident, text od Audiarda

http://www.dailymotion.com/video/x970st_europe-gabin-visionnairey_news

Zapojení francouzských vojáků do masakru Tutsiů v Rwandě

Zde je text zaslaný jedním z mých čtenářů, Lucem Pilonnel:

http://www.dailymotion.com/video/xc67d9_une-main-de-fer-a-saisi-l-europe-ni_news

http://online.wsj.com/article/SB10001424052748704240004575085214201591380.html****

Níže najdete článek přeložený z

Wall Street Journal.

Je třeba zdůraznit tři věci.

1. Dlouhodobá vyšetřovací práce (téměř celý rok), provedená samostatně a na soukromé náklady Serge Farnelem. Serge přináší decisivní historický faktický příspěvek k porozumění rwandskému genocidě. Znám dobře Rwandu, sám jsem byl přímým svědkem zločinů spáchaných francouzskou armádou na místě, vím, že během celého vyšetřování byl Serge izolován, vystaven velmi vysokému napětí a jeho bezpečnost byla ohrožena mimořádnou vážností odhalení, která připravoval ohledně francouzského zapojení do genocidy rwandských Tutsiů. Musel prokázat vnitřní pevnost, obětavost a mimořádnou empatii vůči přeživším. Bez toho by tito neposkytli svědectví tak, jak to udělali. Měl by být vytvořen speciální cena, spojující lidská práva, kompetenci investigativního novináře a historika, aniž by byl opomenut osobní odvaha, aby byla Sergeovi vzdána úcta. Děkuji Serge za tento pozoruhodný příspěvek.

2. Co se týká odhalení přinesených Sergeem. Přináší důkaz, že od 13. května 1994, tedy šest týdnů před začátkem operace Turquoise, francouzští vojáci zasahovali přímo do masakru Tutsiů, zejména na kopcích Biserero, kde akce francouzských vojáků byla decisivní v masakru 40 000 osob. Přidává další rozměr k porozumění tomuto genocidě tím, že ukazuje, že stovky tisíc genocidníků byli ve skutečnosti pouze pomocnými silami jednajícími pod francouzským velením.

3. Sergeovo vyšetřování ukazuje, že nejpozději v polovině května byl genocida na konci dechu a že mohla pokračovat a skončit koncem července pouze díky přímému zapojení francouzské armády. Bez tohoto zapojení je pravděpodobné, že Rwandská vlastenecká armáda (vojenské křídlo FPR) by tomu skončila mnohem dříve. Možná už v květnu. (Připomeňme, že hlavní město Kigali padlo 4. července).

Pozdravy

Luc Pillionnel

Rwandská genocida: příběh, který nebyl vyprávěn. Autorka Anne Jolis © Wall Street Journal a © Metula News Agency pro francouzskou verzi, pátek 26. února 2010. Přeloženo z angličtiny Llewellyn Brown. Paní Anne Jolis je redaktorkou Wall Street Journal Europe.

„Vyprávím vám to tak, jak jsem to viděl,“ říká Fidèle Smugomwa, bývalý velitel extrémistické hutské milice během rwandské genocidy, v rozhovoru se Serge Farnelem, režisérem dokumentárních filmů. „Francouzští vojáci zaujali postavení na kopci a stříleli na Tutsie… My [hutští milicionáři. Pozn. překl. Ména] nosili rozlišovací znak, aby na nás Francouzi nestříleli – schovávali jsme se pod listy stromů.“

Jeden po druhém, bývalí genocidníci natočení Serge Farnelem vypráví stejný příběh; a sice že, 13. května 1994, malé týmy bílých mužů, které popisují jako „francouzské vojáky“, oblečené v kamufláži a přepravované v džipech nebo kamionech, se shromažďovali na výšinách v rwandském vnitrozemí na západě. Stříleli na kopce Bisesero, aby vyhnali Tutsie z úkrytů.

Poté mířili přímo na muže, ženy a děti, kteří prchali. Když střílení skončilo, hutští vrazi obsadili kopce. Ozbrojeni mačetami, kopími, hůlkami s hřebíky a vlastními puškami, dobili zraněné. Asi dvacet přeživších mi vyprávělo identickou verzi událostí.

Ten den a následující den bylo zmasakrováno 40 000 Tutsiů. Celkem asi 800 000 osob – Tutsiů a Hutů, kteří se genocidě postavili – zemřelo strašlivě toho jara 1994.

• • • Málo událostí moderní historie zanechalo v západních vědomích více jizev než rwandská genocida.

Samantha Power, poradkyně prezidenta Obamy, držitelka Pulitzerovy ceny v roce 2003 za svou knihu Problém z pekla: Amerika a éra genocidy [A Problem from Hell: America and the Age of Genocide], v ní líčí temný obraz toho, jak se administrace Clintonu vyhýbala a zůstávala pasivní během genocidy.

Později prezident Clinton, na návštěvě v Kigali, hlavním městě, se omluvil jménem Spojených států a „světového společenství“.

Ve Franci, naopak, oficiální vyprávění genocidy dává lesklejší obraz role Francie. Webová stránka Ministerstva zahraničí uvádí: „V 90. letech se Francie zapojila do úsilí mezinárodního společenství pro omezení napětí v [Rwandě]… Francie byla první zemí, která odsoudila genocidu, a podnikla humanitární misi.“ Tato mise, která začala v červnu 1994 pod názvem Operace Turquoise, měla zjevně za úkol vytvořit humanitární bezpečnostní zóny.

V tomto bodě naší analýzy je nutný trochu historie. Ačkoli byla Rwanda belgickou kolonií před svou nezávislostí v roce 1962, Francouzi ji po velmi dlouhou dobu považovali za součást Francafriky: souboru afrických frankofonních zemí, na které Francie nadále vykonává paternalistický vliv, někdy pozitivní, nejčastěji oportunistický.

V Rwandě tento vliv nabyl formu úzkého vztahu s diktaturou Juvénala Habyarimana, propagujícího hutskou nadřazenost. Během rwandské občanské války na začátku 90. let přispěchaly francouzské jednotky na pomoc Habyarimanovi v jeho válce proti opozičním silám Rwandského vlasteneckého frontu (FPR) – s většinovou tutsi a také anglofonní – přicházející z Ugandy pod velením Paula Kagamého, dnes prezidenta Rwandy.

Dnes, jakkoli absurdní to může znít, vláda prezidenta v úřadu v té době, Françoise Mitteranda, se obávala, že vítězství FPR by znamenalo ztrátu nejen spolehlivého spojence, ale také ztrátu Rwandy ve prospěch „anglofonního“ světa.

Událost, která nakonec spustila genocidu, se odehrála 6. dubna 1994, když byl letadlo transportující Habyarimana sestřeleno. Identita viníků zůstává jedním z nevyřešených mysterií moderní historie.

Vynikající francouzský soudce je přesvědčen, že atentát byl orchestrán FPR, a vydal mnoho zatykačů na blízké spolupracovníky pana Kagamého. V minulosti Francouzi také důrazně tvrdili, že to, co se odehrálo v Rwandě, bylo „dvojitá genocida“, argumentující, že Tutsi byli v začátcích a vrcholu rwandské agonie stejně agresory jako oběťmi.

Tato verze událostí má však také své kritiky. Pan Kagamé kategoricky popírá jakékoli zapojení do smrti Habyarimana, který byl v té době na vrcholu realizace mírové dohody s FPR, když byl zavražděn.

Rwandská vláda dlouho tvrdila, že Francie hrála aktivní roli v podpoře rwandských extrémistů během genocidy, poukazujíc na mnoho známých genocidníků, kteří otevřeně a klidně žili ve Francii po mnoho let.

V roce 1998 francouzský novinář Patrick de Saint-Exupéry, který navštívil francouzské vojáky během Operace Turquoise, napsal sérii článků v Le Figaro, vyprávějících, jak francouzské „humanitární zóny“ sloužily hlavně k ochraně hutských vrahů, když prchali před postupem sil FPR.

Tyto články vyvolaly pobouření v Národním shromáždění, až do bodu, kdy byla vytvořena vyšetřovací komise, která nakonec dospěla k závěru, že Francie nenesla žádnou zvláštní odpovědnost za genocidu a v nejhorším případě byla nevinnou obětí nedorozumění.

Právě v tu chvíli vstupuje na scénu Serge Farnel, pařížan s velkou postavou, ve věku 44 let, s vzděláním v leteckém inženýrství. Zvědavost pana Farnela pro genocidu byla probuzena před několika lety, když slyšel srovnání mezi akty spáchanými Francií v Rwandě a chováním režimu Vichy během Druhé světové války.

Během cest do Rwandy v dubnu minulého roku potkal tutsi přeživšího, který svědčil, že francouzští vojáci byli přítomni v květnu 1994, ačkoli se předpokládalo, že žádní nebyli. Zpočátku Farnel předpokládal, že paměť traumatizované osoby mu hraje triky, ale trval na své verzi příběhu. Farnel začal pak dotazovat další svědky, jejichž vyprávění natočil.

Výsledkem bylo 100 hodin filmu, které se skládají hlavně z rozhovorů s jednotlivci a skupinami, oběťmi i pachateli masakru, s také pečlivými rekonstrukcemi scén masakru.

Je obtížné exagerovat přísnost, s jakou pan Farnel vedl rozhovory: na filmu jsou tito, kteří jsou interviewováni, někdy netrpěliví, když je zavolá zpět pro položení dalších otázek – jako by byli svědky předvoláni k soudnímu stolu – skákaje na nejmenší nesrovnalost v jejich svědectví.

Ne všichni přeživší masakrů v květnu 1994 tvrdí, že si pamatují přítomnost francouzských vojáků v Bisesero, avšak mnoho z nich to říká a jejich vyprávění jsou konzistentní. Po zhlédnutí těchto natočených svědectví jsem se rozhodl připojit se k panu Farnelu v Rwandě, na místě jeho vyšetřování, aby potvrdil tyto příběhy osobně.

Rwandští čekají, aby podali své svědectví o událostech z roku 1994. „Bílí byli postaveni na výšinách a nejprve nás vyhnali z úkrytů výstřely… Přestali, když dorazili Interahamwe [hutská milice], a pak znovu začali, když jsme se bránili,“ říká Sylvestre Niyakayiro, Tutsi ve věku 22 let v té době, který si pamatuje, že byl honěn z kopce na kopec během tří útoků spáchaných ten den, vedených bílými.

Pan Farnel opakovaně se ptá, zda pan Niyakayiro nemíchá data, zda bílí z poloviny května, na které si pamatuje, nebyli ve skutečnosti francouzští vojáci, kteří dorazili na konci června pro Operaci Turquoise, když byl spušten další útok proti několika Tutsiům, kteří zůstali v okolí Bisesero.

„Dny 13. a 14. [května] byly nezapomenutelné,“ odpovídá pan Niyakayiro.

Ale kdo přesně byli tito „Bílí“ – za předpokladu, že byli skutečně přítomni? „Vaše informace není věrohodná, protože se opírá o žádnou historickou realitu,“ napsal generál Jean-Claude Lafourcade, který velel Operaci Turquoise a nyní vede asociaci vojáků, kteří sloužili v Rwandě, v e-mailové odpovědi na mé otázky, dodávaje „zdá se, že jste manipulován“.

Jako Elysée, asociace prohlašuje, že „nebyli žádní francouzští vojáci v Rwandě v měsíci květnu 1994“. Institut Françoise Mitteranda, vedený Hubertem Védrinem, blízkým poradcem bývalého prezidenta, odmítl komentovat tento článek.

Paul Barril je Francouz, který se nacházel v Rwandě v té době. Je jistě jedním z nejznámějších bývalých členů GIGN, elitního zásahového sboru. Pan Barril byl poradcem u Habyarimana v době smrti prezidenta. Podle jeho memoárů, publikovaných v roce 1996:

Tajné války na Elysée, ve kterých uvádí, že „Po útoku začal cyklus masakrů, který vedl k ustavení tutsi diktatury proamerického Paula Kagamého. Více než milion osob zemřelo v Rwandě. Jaký význam?“

Moje snahy kontaktovat pana Barrila telefonicky a e-mailem v rámci tohoto článku byly marné. „Nechce, aby ho našli,“ říká mi jeho vydavatel.

Vyprávění o aktivitách pana Barrila se nachází v „Žádný svědek nesmí přežít: genocida v Rwandě“ [Leave None to Tell the Story: Genocide in Rwanda], napsané renomovanou expertkou Alison Des Forges, Američankou, která zemřela v letecké nehodě minulý rok.

Des Forges píše, že pan Barril byl najat ministerstvem obrany v Rwandě pro školení až 120 mužů na střelbu a taktiky infiltrace pro elitní jednotku, s cílem útoků za liniemi FPR. Operace nesla kódové jméno „Operace insekticid“, pro označení operace určené k vyhlazení inyenzi, „švábů“… Když byl dotazován ohledně tohoto školicího programu během rozhovoru s výzkumníkem Human Rights Watch, [pan] Barril popřel jakoukoli znalost o tom a abruptně ukončil konverzaci. Rwandští, které pan Farnel a já sami potkali, trvali na tom, že francouzské jednotky byly zapojeny do masakrů v polovině května. „Vím, že to byli francouzští vojáci, protože jsem byl s nimi v Mutara v roce 1991,“ říká Semi Bazimaziki, desátník v rwandské armádě během genocidy. „Znal jsem velmi dobře jejich způsob operování.“ Jiný bývalý genocidník, Jean Ngarambe, vypráví, že byl odmítnut jako průvodce pro navštěvující bílé, protože „neuměl francouzsky“. Na jeho místo vzali jiného muže, který uměl francouzsky.

Incident, popsaný jak katy, tak oběťmi, je zvláště přesvědčivý. Někteří z bývalých genocidníků si pamatují, že 12. května, den před začátkem jatky, byli svoláni do vesnice.

Říkají, že místní hutský úředník, jménem Charles Sikubwabo, uprchlík aktuálně hledaný Mezinárodním trestním tribunálem pro Rwandu, představil „francouzské vojáky“, kteří přišli sloužit jako posily.

Pan Sikubwabo nařídil shromážděným rwandským vrahům jít po určité cestě bez útoku nebo přiblížení k Tutsiům na cestě. Dostali se o několik kilometrů dále, na místo nazvané Mumubuga, kde našli více než 50 Tutsiů. Obklopen bílými muži, pan Sikubwabo řekl Tutsiům, aby se nebáli, že bílí jsou tam, aby jim pomohli, a že se mají vrátit na kopce, aby čekali na pomoc.

„Věděli jsme, že to byl trik proti Tutsiům,“ říká Raphaël Mageza, švakr pana Sikubwaba. Bílí sloužili jako návnady, aby shromáždili informace o místech, kde se Tutsiové skrývali. Gudelieve Mukangamije, jedna z potenciálních obětí pana Magezy, souhlasí: „Oni [bílí] nám nedali plachty [jak slíbili]. Zabili nás. A dali nás Interahamwe.“

• • • Včera, Nicolas Sarkozy byl prvním francouzským prezidentem, který stoupil na rwandskou půdu za čtvrt století. „To, co se zde stalo, nutí mezinárodní společenství, včetně Francie, k zamyšlení nad chybami, které jí zabránily v prevenci a zastavení tohoto hrozného zločinu,“ řekl. Pan Sarkozy kdysi naznačil, že komise historiků by měla vyšetřovat, co se stalo během genocidy. Francouzský prezident, dodává ministr zahraničí Bernard Kouchner, „se neopírá tomu, aby Francie pohlédla na svou historii.“ Pokud je tomu tak, nejlepší způsob, jak začít, by pro Francii a její historiky bylo pohlédnout na extraordinární svědectví shromážděná v intenzivním dokumentu pana Farnela. Mají morální a historickou povinnost zvážit důsledky důkazů prezentovaných Farnelem. Jak říká pan Farnel: „Žádná země nemůže utéct od své historie.“

Rwandská genocida: příběh, který nebyl vyprávěn. Autorka Anne Jolis © Wall Street Journal a © Metula News Agency pro francouzskou verzi, pátek 26. února 2010. Přeloženo z angličtiny Llewellyn Brown. Paní Anne Jolis je redaktorkou Wall Street Journal Europe.

„Vyprávím vám to tak, jak jsem to viděl,“ říká Fidèle Smugomwa, bývalý velitel extrémistické hutské milice během rwandské genocidy, v rozhovoru se Serge Farnelem, režisérem dokumentárních filmů. „Francouzští vojáci zaujali postavení na kopci a stříleli na Tutsie… My [hutští milicionáři. Pozn. překl. Ména] nosili rozlišovací znak, aby na nás Francouzi nestříleli – schovávali jsme se pod listy stromů.“

Jeden po druhém, bývalí genocidníci natočení Serge Farnelem vypráví stejný příběh; a sice že, 13. května 1994, malé týmy bílých mužů, které popisují jako „francouzské vojáky“, oblečené v kamufláži a přepravované v džipech nebo kamionech, se shromažďovali na výšinách v rwandském vnitrozemí na západě. Stříleli na kopce Bisesero, aby vyhnali Tutsie z úkrytů.

Poté mířili přímo na muže, ženy a děti, kteří prchali. Když střílení skončilo, hutští vrazi obsadili kopce. Ozbrojeni mačetami, kopími, hůlkami s hřebíky a vlastními puškami, dobili zraněné. Asi dvacet přeživších mi vyprávělo identickou verzi událostí.

Ten den a následující den bylo zmasakrováno 40 000 Tutsiů. Celkem asi 800 000 osob – Tutsiů a Hutů, kteří se genocidě postavili – zemřelo strašlivě toho jara 1994.

• • • Málo událostí moderní historie zanechalo v západních vědomích více jizev než rwandská genocida.

Samantha Power, poradkyně prezidenta Obamy, držitelka Pulitzerovy ceny v roce 2003 za svou knihu Problém z pekla: Amerika a éra genocidy [A Problem from Hell: America and the Age of Genocide], v ní líčí temný obraz toho, jak se administrace Clintonu vyhýbala a zůstávala pasivní během genocidy.

Později prezident Clinton, na návštěvě v Kigali, hlavním městě, se omluvil jménem Spojených států a „světového společenství“.

Ve Franci, naopak, oficiální vyprávění genocidy dává lesklejší obraz role Francie. Webová stránka Ministerstva zahraničí uvádí: „V 90. letech se Francie zapojila do úsilí mezinárodního společenství pro omezení napětí v [Rwandě]… Francie byla první zemí, která odsoudila genocidu, a podnikla humanitární misi.“ Tato mise, která začala v červnu 1994 pod názvem Operace Turquoise, měla zjevně za úkol vytvořit humanitární bezpečnostní zóny.

V tomto bodě naší analýzy je nutný trochu historie. Ačkoli byla Rwanda belgickou kolonií před svou nezávislostí v roce 1962, Francouzi ji po velmi dlouhou dobu považovali za součást Francafriky: souboru afrických frankofonních zemí, na které Francie nadále vykonává paternalistický vliv, někdy pozitivní, nejčastěji oportunistický.

V Rwandě tento vliv nabyl formu úzkého vztahu s diktaturou Juvénala Habyarimana, propagujícího hutskou nadřazenost. Během rwandské občanské války na začátku 90. let přispěchaly francouzské jednotky na pomoc Habyarimanovi v jeho válce proti opozičním silám Rwandského vlasteneckého frontu (FPR) – s většinovou tutsi a také anglofonní – přicházející z Ugandy pod velením Paula Kagamého, dnes prezidenta Rwandy.

Dnes, jakkoli absurdní to může znít, vláda prezidenta v úřadu v té době, Françoise Mitteranda, se obávala, že vítězství FPR by znamenalo ztrátu nejen spolehlivého spojence, ale také ztrátu Rwandy ve prospěch „anglofonního“ světa.

Událost, která nakonec spustila genocidu, se odehrála 6. dubna 1994, když byl letadlo transportující Habyarimana sestřeleno. Identita viníků zůstává jedním z nevyřešených mysterií moderní historie.

Vynikající francouzský soudce je přesvědčen, že atentát byl orchestrán FPR, a vydal mnoho zatykačů na blízké spolupracovníky pana Kagamého. V minulosti Francouzi také důrazně tvrdili, že to, co se odehrálo v Rwandě, bylo „dvojitá genocida“, argumentující, že Tutsi byli v začátcích a vrcholu rwandské agonie stejně agresory jako oběťmi.

Tato verze událostí má však také své kritiky. Pan Kagamé kategoricky popírá jakékoli zapojení do smrti Habyarimana, který byl v té době na vrcholu realizace mírové dohody s FPR, když byl zavražděn.

Rwandská vláda dlouho tvrdila, že Francie hrála aktivní roli v podpoře rwandských extrémistů během genocidy, poukazujíc na mnoho známých genocidníků, kteří otevřeně a klidně žili ve Francii po mnoho let.

V roce 1998 francouzský novinář Patrick de Saint-Exupéry, který navštívil francouzské vojáky během Operace Turquoise, napsal sérii článků v Le Figaro, vyprávějících, jak francouzské „humanitární zóny“ sloužily hlavně k ochraně hutských vrahů, když prchali před postupem sil FPR.

Tyto články vyvolaly pobouření v Národním shromáždění, až do bodu, kdy byla vytvořena vyšetřovací komise, která nakonec dospěla k závěru, že Francie nenesla žádnou zvláštní odpovědnost za genocidu a v nejhorším případě byla nevinnou obětí nedorozumění.

Právě v tu chvíli vstupuje na scénu Serge Farnel, pařížan s velkou postavou, ve věku 44 let, s vzděláním v leteckém inženýrství. Zvědavost pana Farnela pro genocidu byla probuzena před několika lety, když slyšel srovnání mezi akty spáchanými Francií v Rwandě a chováním režimu Vichy během Druhé světové války.

Během cest do Rwandy v dubnu minulého roku potkal tutsi přeživšího, který svědčil, že francouzští vojáci byli přítomni v květnu 1994, ačkoli se předpokládalo, že žádní nebyli. Zpočátku Farnel předpokládal, že paměť traumatizované osoby mu hraje triky, ale trval na své verzi příběhu. Farnel začal pak dotazovat další svědky, jejichž vyprávění natočil.

Výsledkem bylo 100 hodin filmu, které se skládají hlavně z rozhovorů s jednotlivci a skupinami, oběťmi i pachateli masakru, s také pečlivými rekonstrukcemi scén masakru.

Je obtížné exagerovat přísnost, s jakou pan Farnel vedl rozhovory: na filmu jsou tito, kteří jsou interviewováni, někdy netrpěliví, když je zavolá zpět pro položení dalších otázek – jako by byli svědky předvoláni k soudnímu stolu – skákaje na nejmenší nesrovnalost v jejich svědectví.

Ne všichni přeživší masakrů v květnu 1994 tvrdí, že si pamatují přítomnost francouzských vojáků v Bisesero, avšak mnoho z nich to říká a jejich vyprávění jsou konzistentní. Po zhlédnutí těchto natočených svědectví jsem se rozhodl připojit se k panu Farnelu v Rwandě, na místě jeho vyšetřování, aby potvrdil tyto příběhy osobně.

Rwandští čekají, aby podali své svědectví o událostech z roku 1994. „Bílí byli postaveni na výšinách a nejprve nás vyhnali z úkrytů výstřely… Přestali, když dorazili Interahamwe [hutská milice], a pak znovu začali, když jsme se bránili,“ říká Sylvestre Niyakayiro, Tutsi ve věku 22 let v té době, který si pamatuje, že byl honěn z kopce na kopec během tří útoků spáchaných ten den, vedených bílými.

Pan Farnel opakovaně se ptá, zda pan Niyakayiro nemíchá data, zda bílí z poloviny května, na které si pamatuje, nebyli ve skutečnosti francouzští vojáci, kteří dorazili na konci června pro Operaci Turquoise, když byl spušten další útok proti několika Tutsiům, kteří zůstali v okolí Bisesero.

„Dny 13. a 14. [května] byly nezapomenutelné,“ odpovídá pan Niyakayiro.

Ale kdo přesně byli tito „Bílí“ – za předpokladu, že byli skutečně přítomni? „Vaše informace není věrohodná, protože se opírá o žádnou historickou realitu,“ napsal generál Jean-Claude Lafourcade, který velel Operaci Turquoise a nyní vede asociaci vojáků, kteří sloužili v Rwandě, v e-mailové odpovědi na mé otázky, dodávaje „zdá se, že jste manipulován“.

Jako Elysée, asociace prohlašuje, že „nebyli žádní francouzští vojáci v Rwandě v měsíci květnu 1994“. Institut Françoise Mitteranda, vedený Hubertem Védrinem, blízkým poradcem bývalého prezidenta, odmítl komentovat tento článek.

Paul Barril je Francouz, který se nacházel v Rwandě v té době. Je jistě jedním z nejznámějších bývalých členů GIGN, elitního zásahového sboru. Pan Barril byl poradcem u Habyarimana v době smrti prezidenta. Podle jeho memoárů, publikovaných v roce 1996:

Tajné války na Elysée, ve kterých uvádí, že „Po útoku začal cyklus masakrů, který vedl k ustavení tutsi diktatury proamerického Paula Kagamého. Více než milion osob zemřelo v Rwandě. Jaký význam?“

Moje snahy kontaktovat pana Barrila telefonicky a e-mailem v rámci tohoto článku byly marné. „Nechce, aby ho našli,“ říká mi jeho vydavatel.

Vyprávění o aktivitách pana Barrila se nachází v „Žádný svědek nesmí přežít: genocida v Rwandě“ [Leave None to Tell the Story: Genocide in Rwanda], napsané renomovanou expertkou Alison Des Forges, Američankou, která zemřela v letecké nehodě minulý rok.

Des Forges píše, že pan Barril byl najat ministerstvem obrany v Rwandě pro školení až 120 mužů na střelbu a taktiky infiltrace pro elitní jednotku, s cílem útoků za liniemi FPR. Operace nesla kódové jméno „Operace insekticid“, pro označení operace určené k vyhlazení inyenzi, „švábů“… Když byl dotazován ohledně tohoto školicího programu během rozhovoru s výzkumníkem Human Rights Watch, [pan] Barril popřel jakoukoli znalost o tom a abruptně ukončil konverzaci. Rwandští, které pan Farnel a já sami potkali, trvali na tom, že francouzské jednotky byly zapojeny do masakrů v polovině května. „Vím, že to byli francouzští vojáci, protože jsem byl s nimi v Mutara v roce 1991,“ říká Semi Bazimaziki, desátník v rwandské armádě během genocidy. „Znal jsem velmi dobře jejich způsob operování.“ Jiný bývalý genocidník, Jean Ngarambe, vypráví, že byl odmítnut jako průvodce pro navštěvující bílé, protože „neuměl francouzsky“. Na jeho místo vzali jiného muže, který uměl francouzsky.

Incident, popsaný jak katy, tak oběťmi, je zvláště přesvědčivý. Někteří z bývalých genocidníků si pamatují, že 12. května, den před začátkem jatky, byli svoláni do vesnice.

Říkají, že místní hutský úředník, jménem Charles Sikubwabo, uprchlík aktuálně hledaný Mezinárodním trestním tribunálem pro Rwandu, představil „francouzské vojáky“, kteří přišli sloužit jako posily.

Pan Sikubwabo nařídil shromážděným rwandským vrahům jít po určité cestě bez útoku nebo přiblížení k Tutsiům na cestě. Dostali se o několik kilometrů dále, na místo nazvané Mumubuga, kde našli více než 50 Tutsiů. Obklopen bílými muži, pan Sikubwabo řekl Tutsiům, aby se nebáli, že bílí jsou tam, aby jim pomohli, a že se mají vrátit na kopce, aby čekali na pomoc.

„Věděli jsme, že to byl trik proti Tutsiům,“ říká Raphaël Mageza, švakr pana Sikubwaba. Bílí sloužili jako návnady, aby shromáždili informace o místech, kde se Tutsiové skrývali. Gudelieve Mukangamije, jedna z potenciálních obětí pana Magezy, souhlasí: „Oni [bílí] nám nedali plachty [jak slíbili]. Zabili nás. A dali nás Interahamwe.“

• • • Včera, Nicolas Sarkozy byl prvním francouzským prezidentem, který stoupil na rwandskou půdu za čtvrt století. „To, co se zde stalo, nutí mezinárodní společenství, včetně Francie, k zamyšlení nad chybami, které jí zabránily v prevenci a zastavení tohoto hrozného zločinu,“ řekl. Pan Sarkozy kdysi naznačil, že komise historiků by měla vyšetřovat, co se stalo během genocidy. Francouzský prezident, dodává ministr zahraničí Bernard Kouchner, „se neopírá tomu, aby Francie pohlédla na svou historii.“ Pokud je tomu tak, nejlepší způsob, jak začít, by pro Francii a její historiky bylo pohlédnout na extraordinární svědectví shromážděná v intenzivním dokumentu pana Farnela. Mají morální a historickou povinnost zvážit důsledky důkazů prezentovaných Farnelem. Jak říká pan Farnel: „Žádná země nemůže utéct od své historie.“

Tuto stránku jsem vytvořil rychle, protože čtenáři mě žádali o šíření informací. Dokončil jsem barevné zpracování nového komiksu:

Obálka tisíců exemplářů darovaných (do CDI, do knihoven)

Obálka tisíců exemplářů prodaných ve prospěch asociace Science et Culture pour tous
Nic vám nebrání rezervovat si exemplář zasláním šeku na 8,5 eur (9,5 eur pro cizince)
zaslaného na J.P.Petit, BP 55, 84122 Pertuis, ale adresovaného na Science et Culture pour tous (a ne Savoir sans Frontières)

Zadní obálka, společná pro obě vydání. ISBN bude přidán dnes a zahájíme tisk.

Album o 64 stranách. Myslím, že jsem neztratil ruku. Jak jsem již řekl, tisíc exemplářů, na základě smlouvy o sponzoringu uzavřené s Nadací Free (hostitel) budou zasílány bezplatně do CDI a obecních knihoven, které o to požádají. Paradoxně, navzdory oznámení na France Inter musíme dost pracovat na získání e-mailových adres těchto organizací, abychom jim zaslali mailing. Je třeba říct, že tento typ nabídky není běžný.

Vytvořil jsem PDF soubor sdružující vzorové stránky z tohoto alba.

Toto album, sponzorované, bude v každém případě vytisknuto v příštích dvou měsících. Polovina bude distribuována a druhá prodána ve prospěch asociace „sestr“ Savoir sans Frontières (kterou chci zbavit jakékoli prodejní činnosti), asociace Science et Culture pour tous.

V návaznosti, začal jsem další album, jehož titulem bude „Fishbird“. Pokud by moji čtenáři měli dobrou myšlenku koupit tištěné alba, motivovalo by mě to k jejich vytváření, tyto nové práce jsou navíc barevné. Jako nemohu riskovat, že se ocitnu s hromadami knih na rukou, uvažuju o formě vydání na předplatné. Potřeboval bych pokaždé dvě stě pevných objednávek, aby zajistil náklad na tisk díla. Myslím, že nabídnu tato alba kolem 8,5 eur za exemplář, včetně poštovného (pro Francii. Muselo by se zvýšit na 11,5 eur pro cizince, vždy včetně poštovného). Potřeboval bych 200 šeků na tuto částku, představujících 200 pevných objednávek. Přijal bych tyto šeky, dokud nebude dosažen počet, a pak zahájím operaci tisku. Zde je stránka z alba, ještě ne barevně;

[a zde jsou první stránky Fishbird, zatím černobílé](/legacy/find/hep-th/1/au_+Steer_D/0/1/0/all/0/illustrations/The Fishbird.pdf).

Pokud vás tato nová práce Fishbird zajímá, pošlete mi šek na částku 8,5 eur, pokud bydlíte ve Francii, a 10,5 eur, pokud jste v cizině. Šek adresovaný na moje jméno, Jean-Pierre Petit, a zaslaný na

J.P.PETIT BP 55, 84122 Pertuis

s adresou, kam poslat knihu. Tyto šeky zinkasuju pouze, pokud přijmu dostatečný počet na zahájení tisku. Bůh mi pomůže, pokud to funguje, znovu spustili stroj, který vytváří tyto vědecké komiksové alba. Lanturlu, Sophie a já sami bychom byli nadšeni.

Toto léto, když budu létat v Vinon, znovu začnu s přítelem Charpentierem projekt alba o počasí, který jsme načrtli před dvěma lety.

Kromě toho, až bude konečně vyklizený salón (skříň je OK, konečně), dáme průchod mému projektu montáže mini-studia pro produkci videí, bezplatných. Materiál: několik kamer, HF mikrofony, retroprojektor. Toto rozhodnutí následuje po tom, co jsem zmínil na předchozí stránce. Z úst bratří Bogdanoffů jsem dostal potvrzení, že jsem zakázán z médií, kromě vzácných výjimek, jako tento krátký interview v pořadu La Tête au Carré, na France Inter, před několika týdny. Nikdo si nemůže pamatovat, že by kdy viděl můj článek v časopisech jako Science et Vie, Pour la Science, la Recherche, atd... atd... za více než dvacet let, ani vidět moje knihy, jakékoli, zmíněné ve stejných tiskových orgánech. Kromě pořadu, který prošel na kanálu Direct8 a který nebude mít žádnou následnost, všechny moje vystoupení na malé obrazovce se vždy nacházely v pořadech nepředstavitelné mediocritity. Pamatuj si na dámu, kterou jsem potkal v obchodě a která mi řekla:

- Viděli jsme vás, můj manžel a já, na televizi, a trpíme s vámi...

V podstatě, zbytečné pokračovat takto. Nejlepší je vytvořit vlastní média. To už představuje internetová stránka. Zbývá udělat další krok: video. „Télé-Pertuis“, zní dobře. Ale pochybuji, že radnice ocení to, co řeknu o ITER, našem sousedovi. Bude třeba najít něco jiného.

Novinky Průvodce Domovská stránka

Zápisy

.